Mluvené slovo je prázdné, jen co člověk napíše, zůstává.

Noc v Paříži

18. ledna 2014 v 17:23 | Terka M. |  Topics of Week
Minulý článek jsem napsala 1. ledna a moc jsem nedodržela to, co jsem chtěla a to dopsat pár povídek, ale dneska jsem se rozhodla, že napíšu jednu jednorázovou povídku na téma týdne. Jednu romantickou :)

---

Když jsem byla malá holka, už tehdy jsem se chtěla podívat do Paříže odkud má rodina přišla a zjistit, jaké jsou tu tradice a vlastně, jaké to tam celkově je. A světe div se, já se tu opravdu dostala. Ve chvíli, kdy jsem poprvé stoupla pod Eiffelovu věž, se mé srdce tetelilo a na mém obličeji se objevil obrovský rozjasněný úsměv, který nenaznačoval nic jiného než to, že jsem obrovsky a skoro nepopsatelně šťastná. Už od malička byla právě Eiffelovka věčně vystavená v mém pokoji na zdi, kde se v kombinaci s nespočtem knih po poličkách přímo vyjímala a nikdy jsem Paříž nepřestala zbožňovat.

V době, kdy jsem oslavila své osmnácté narozeniny jsem dostala od rodičů letenku do Paříže pro dvě osoby a já poznala, že jsou to opravdu ty nejlepší, jaké jsem kdy zažila. Ještě nikdy jsem nedostala letenku, ještě nikdy jsem nebyla v Paříži a musela jsem se sama sobě přiznat, že jsem se bála. Bála jsem se nepoznaného, ale na druhou stranu jsem se z tohoto nečekaného dárku těšila.

"Mami!" vykřikla jsem do větru na svoji matku, jenž stála před Eiffelovkou s fotoaparátem v ruce a fotící všechno okolo sebe. Věděla jsem, že je stejný blázen do Paříže jako já a tak jsem jí tu druhou letenku věnovala, aby mohla letět se mnou, protože já stejně nevěděla o nikom jiném, koho bych tu mohla vzít a s kým bych si tak dobře popovídala, jako byla právě mamka, ale ta byla stejně momentálně zabraná do víru velkoměsta a já ji od toho nedokázala odtrhnout.
Proto jsem z kabelky vytáhla svůj o dost menší foťák a začala jsem fotit totéž, co zrovna mamka fotila. Eiffelovku jsem si vyfotila snad z každé strany a stejně mi připadalo, že jsem něco vynechala. "Mohli by tě zažalovat." Pronesl za mnou ironickou angličtinou nějaký mladík. Neznala jsem ho, ale poznala jsem, že si ze mě dělá jenom legraci a proto jsem se otočila směrem odkud jsem slyšela hlas přicházet, ale hlas jsem k nikomu z osob přede mnou nedokázala zařadit. "Už jsi ji vyfotila nejméně stokrát, nechceš si nechat místo i na ostatní památky?" řekl ten samý člověk a já už teď zřetelně rozeznávala, kdo na mě vlastně mluví.
Podívala jsem se na to, kolik fotek jsem za tu chvíli nafotila, abych vyvrátila jeho domněnku. Sedmdesát fotek? Divila jsem se, že jsem se do toho nějak zabrala, ale nebylo mi toho líto. "Připadá ti sedmdesát fotek moc?" usmála jsem se, abych mu dokázala, že to bylo řečeno z legrace.
"Pokud jsi v Paříži poprvé, tak ne. Pamatuji si, jaký jsem byl, když jsem tu přicestoval prvně a vždycky když si na to vzpomenu, tak se musím zasmát nad tím, jaký jsem byl hloupý a naivní. Přitom je to město jako každé jiné." Já to tak necítila. Paříž byla jedinečná, prostě báječná,.. a kdybych mohla, hned bych se sem přestěhovala pokud možno, tak naproti Eiffelovce. "Stmívá se." Upozornil a já se podívala na oblohu. Opravdu už se stmívalo a já nebyla sto uvěřit, jak to mohlo tak rychle utéct. Ještě před pár hodinami jsem vstávala a teď najednou půjdu za chvilku do postele.
"Paříž je úžasné město." Vydechla jsem, když se začínala rozsvěcovat pouliční světla a když se rozsvítila Eiffelova věž. Doma jsem si projížděla obrázky přes internet, ale ani za nic mě nenapadlo, jak vypadá ve skutečnosti. Byla dokonalá. Ještě hezčí než jsem si představovala.
"To souhlasím," přikývl a já z něj poprvé vycítila to, že je rád, že tu žije. "Už dlouho tu žiji, ale nikdy mě nepřestane udivovat, jak Paříž vypadá v noci." Přiznal a já znatelně přikývla.
"Už od malička jsem si přála tu jet, nastěhovat se tu, někoho si tu najít, mít tu děti, zestárnout tu,.. ale nevěřím, že bych to dokázala." Pokrčila jsem rameny a podívala se mu zoufale do očí. Ty jeho byly hnědé a plné malých jiskřiček, na kterých byl vidět odraz Eiffelovky a mé srdce zaplesalo. Zamilovala jsem se do něj. Poprvé a naprosto jsem se do někoho zamilovala a bylo to úžasné. Věděla jsem, že nám to nevyjde, ale zároveň jsem doufala, že ano. "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že vlastně ani neznám jeho jméno.
"Pierre. Pierre Rolland." Znovu se na mě podíval a já v jeho očích našla zase tu samou jiskřičku. Jiskřičku naděje, že by nám to skutečně mohlo vyjít. Usmál se na mne a já mu úsměv opětovala. Smáli jsme se na sebe jako dva blázni, kteří právě utekli ze sanatoria.
"Já jsem July," vzal mou ruku do své a přiblížil ji ke svým rtům, "July Fosterová." Když se rty dotkl mé ruky, polichoceně jsem se usmála. Když se mě jeho rty dotkly, náhle jsem zatoužila, aby se dotýkaly i těch mých. Chtěla jsem, aby mě líbal a aby nikdy v životě nepřestal.
"Moc pěkné jméno." Pochválil mé jméno a laškovně se na mě zasmál.
"Děkuji. Vybírala mi ho má matka." Usmála jsem se a podala mu vysvětlení toho, odkud to jméno vlastně mám. "Mamka mi ho dala proto, že July se jmenovala jedna její nejlepší kamarádka a dále její oblíbená spisovatelka." Přiznala jsem.
"A máš něco z těch dvou osob v sobě?" zeptal se já se zamyslela. Byla to moc dobrá otázka, ale zarazila mě. Podědila jsem z nich něco? Nevěděla jsem, co říct, protože jsem si nebyla jistá. Mamčina nejlepší kamarádka byla ohromně přátelská a společenská, ale já oproti ní byla jen šedá myška krčící se v koutě. Spisovatelka July Lorenzová už mi byla trochu víc podobná, neboť já jsem už od doby, kdy jsem se naučila psát, ráda psala, ale jinak jsem byla každá jiná.
"Možná." Řekla jsem nezaujatě a tajemně. "Ale třeba to někdy zjistíš." Měla to být narážka na to, že se mi líbí a chabý pokus o flirt a já doufala, že ho pochopil.
Pak se ke mně naklonil a já zadoufala, že mě chce políbit. "Mohu?" zeptal se s rostoucím flirtem a přibližoval své rty k těm mým a já s rostoucí nedočkavostí nemohla ani dýchat, ale když jsem pak z davu zaslechla mé jméno, oba jsme se od sebe oddálili a já po otočení spatřila mamku, která si to kráčela naším směrem. Zběžně jsem napsala na malý papírek Pierrovi své číslo na mobil a k tomu své jméno, aby na mě nezapomněl a podala jsem mu ho. Pak jsem ho popostrčila k odchodu a naznačila mu, ať zavolá. Poprvé jsem začala litovat, že jsem s sebou vzala zrovna mamku.
"July, tady jsi." Pronesla zadýchaně a uklidnilo mě, že v jejím hlase nebylo znát ani trochu překvapení, že mě viděla s Pierrem, takže jsem došla k názoru, že ho tu asi neviděla. "Kdo byl ten kluk, kdo tu s tebou stál?" zeptala se s obavami v hlase a mě došlo, že jsem zase znervózněla. Viděla ho a já ani za nic nemohla najít vysvětlení toho, co bych jí správně měla říct. Kluk do kterého jsem se na první pohled zamilovala? Prober se holka. Div jsem si nevynadala. Věděla jsem, že kdybych to mamce řekla, vysmála by se mi. Dalo se s ní mluvit, ale když šlo o kluky, byla pevná jako skála a za každou cestou mě chtěla shodit, protože se bála, abych neskončila jako ona a to nebylo možné. Měla jsem úplně jiný vkus než ona a tak jsem si nikoho takového, jako byl můj otec vybrat nemohla. "July!" zavolala na mě znovu a tím mě nadobro probudila z mých myšlenek.
"Je to kluk, kterého nepopsatelně miluji." Přiznala jsem nakonec, když už mě chtěla profackovat, abych se probrala, ale jakmile jsem tu větu vyslovila, ruka se jí - jakoby zázrakem - zastavila.
"Co jsi to řekla?" její obličej se rozzářil jako ještě nikdy, když jsme spolu mluvily o klucích a já poznala, že je nesmírně šťastná. Možná ještě víc než já, ale měla jsem ten pocit, že to by už nešlo.
"Miluji ho, mami." Zopakovala jsem raději, kdyby mě mamka přece jen neslyšela a ona mě pak nadšeně objala.
"Jsem moc ráda i za tebe," smála se nadále a já konečně poznala, že mi nebrání ve štěstí. Zjistila jsem, že pro mě vždycky chtěla jen to nejlepší a že mého vysněného kluka chtěla ze všeho nejvíc poznat, aby si o něm udělala určitý obrázek. Pierre se jí líbil. Rozesmála jsem se a brečela jsem štěstím jako ještě nikdy předtím.


Nikdy nepředvídej reakci ostatních, můžeš se plést.


Eiffelova věž v noci


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adamová adamová | Web | 18. ledna 2014 v 17:37 | Reagovat

Moje kamarádka z mládí se do Paříže provdala za svou první lásku. Poznala ho na na letním táboře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama