Mluvené slovo je prázdné, jen co člověk napíše, zůstává.

Housátko- 2.díl

13. ledna 2013 v 14:19 | Ann |  Ann's texts
Máme tady 2. díl Housátka, jak jsem slíbila v předchozím článku..:) Jestli vám připadal minulej díl napínavej, tak vám tohle podle mě nepřijde vůbec napínavý.. Když jsem psala, tak jsem nevěděla, že to budu dávat na blog, tak jsem psala a jelikož to četla jenom nejlepší kámoška, tak to ani nepotřebovalo být napínavý.. Takže se všem omlouvám a opět posílám nejlepší kamarádce Jáje!:)
PS: Znovu se omlouvám za tu nespisovnou češtinu, pokud to někomu vadí, tak se to snažte překousnout, děkuji:)
Tady je ta upravená verze úvodní fotky:) (moc se nepovedla:D)


,,Meggie, ihned se vzbuďte!" Kdo mě to zase budí?! ,,Musíte ihned vstát!" ,,Co se děje doktore?" ,,Pokud se ihned neprobudí, může opět upadnout do kómatu a tentokrát se už nikdy neprobudit." ,,Ach ne, Meggie, prosím, vzbuď se, prosím!"
Co to tam zase kdo řeší? Už mě to nebaví. Někdo se mnou zatřepal. Tak moc jsem se lekla a pootevřela jsem oči. Všude kolem mě bylo plno pánů v bílých pláštích a milé slečny a jedna paní, která se výrazně lišila od ostatních. Vypadalo to na nemocnici. Ale co bych tady já dělala? Nic jsem nechápala. Nemohla jsem si na nic vzpomenout a o to to bylo ještě horší. Netušila jsem, kdo to všechno je, ale když jsem se probrala, tak všichni vypadali velmi šťastně.
Je pondělí. Od této doby uběhl celý měsíc a já se mám brzy vrátit domů. Nějak nechápu, proč mě pořád tíží svědomí. Neustále si pokládám otázku: Co se tedy vlastně stalo? Z jednoho kouta mého pomateného mozku přicházela kladná odpověď a z toho druhého ta záporná. Ta kladná byla: Ano, upadla jsi a strhla jsi s sebou svoji matku. Bohužel ta záporná: Nějak se ti vybavuje, jaký je doopravdy táta a to jeho rána tě shodila na zem, tudíž kvůli němu jsi právě v nemocnici. Nevím proč, ale více se mi zamlouvala ta záporná. Nikdy jsem k tátovi neměla úžasný vztah, už jen kvůli tomu, že mámu bil a když jsem se jí snažila zastat, nedělalo mu potíže uhodit i mě.

Mamka za mnou chodí každý den po práci, otec vůbec a tak mám hodně času na přemýšlení. Jak to bude všechno dál, jestli se vůbec chci vrátit domů a dát tátovi ještě jednu poslední šanci a nebo to rovnou vzdát a odejít někam pryč, daleko, do bezpečí. Moje povaha i momentální životní situace ale odmítala druhou možnost, a tak jsem se pomalu smiřovala s tím, že jestli se táta nezměnil, nastanou další kruté časy. Nechtěla jsem to znovu zažít, ale neměla jsem kam jít.

Tak to je konec 2. dílu, snad se líbí:) Do komentářů když tak napište, co na to říkáte+jestli se vám líbí úvodní fotka:)

Mějte se hezky,
Ann
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elisie (: Elisie (: | 18. ledna 2013 v 20:48 | Reagovat

Zajímavé téma ke psaní (: Těším se na další díl (;

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama