Mluvené slovo je prázdné, jen co člověk napíše, zůstává.

Ne! Já už nechci ty pitomý vzpomínky!

6. února 2012 v 19:28 | Barunie |  Barunie´s Diary
Poznámka: Omlouvám se, je to srdceryvný článek, ale ze sebe nedokážu vydat nic lepšího. Doufám, že mě pochopíte. Chybí mi... A ještě něco. Tu písničku jsem dodala až teď. Nějak se mi tam nechtěla dát
Jsem šťastná tam, kde jsem! Tak mě už neotravujte!
Já nechci vidět šťastný okamžiky mého života! Ani ty smutný! Nechci! Chci žít realitou a na minulost se vykašlat! Tak proč to nejde?!
Nech mě! Já nechci brečet, tak i ty, pláči, z mého života vypadni! Já to nechci!
A ty mě taky otravuj, svědomí! Kvůli tobě se pláč vrací, kvůli tobě nikdy nebudu totálně šťastná!
Ale vzpomínky jsou nejhorší. A nejvíc nejhorší je, když si dobrovolně přivádíte pláč, vzpomínky a špatný svědomí díky písničce. Pardon, ale jiná už nebudu a tu písničku nevypnu. I když tak zatraceně nechci brečet. Je mi to blbý, ale potřebuju se vypsat. A hlavně vyspat. A sundat ty zatracený sluchátka s pitomou smutnou písničkou.

Dobře, uklidníme se. Je pozdě. Doopravdy pozdě. A já tu sedím a zase si přehrávám okamžiky s jedním člověkem. Dědou. Nějak to na mě dolehlo. Je to už dva roky, ale přehrávání si Moments je tak strašný. Seberte mi ty sluchátka!
Ne! Dědo, miluju tě, ale prosím, už ke mě nechod v noční dobu, kdy jsem nejvíc náchylná k pláči. Nikdy ti už neřeknu, jak moc jsem tě milovala, jak moc mi chybíš, tak ti to říkám aspoň takhle. Věřím, že jsi pořád se mnou a jsem za to ráda. Ale prosím, já víc nechci brečet, potřebuju jen vědět, že bys byl na mě hrdý. Byl jsi nejlepší děda na světě. Děkuju za všechno.

Konec. Tečka. Doufám, že je to za mnou. Vypsala jsem se. Moje pocity už znáte. Doufám, že mi prominete smršť vzpomínek a pocitů, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Nevím jak. Nevím kam. Potřebuju se hodně vyřvat! Dostat ze sebe všechny negativní pocity. Ale jsem ráda tam, kde jsem. Bez prince na bílém koni, se skvělými kamarádkami, s praštěnou třídou, s milovanou rodinou, ale stále š'tastná. Jsem a budu! I s normálními starostmi dospívající holky. Bez kluka, sakra!

Zaměřím se více na sebe. Nemůžu donekonečna oddalovat řešení problémů. Možná se pak dlouho neobjevím, protože se budu snažit, co nejvíc se naučit. Budu se snažit dělat něco, co mi dopomůže výš. Třeba až na vysokou. Musím být vytrvalá. Nic nepřichází jen tak, tak se začnu pomáhat mému snu. Přijde blíž, já to vím. A konečně se mi splní víc než jen přání o dobrém kolektivu ve třídě. Splní se mi životní sen. Psát. Držte mi palce. Musím... budu to já, jaká jsem! Blázen, co se ve mě skrývá, ten dobrý, praštěný společník, na chvíli musí zalézt a vystřídat ho ta uvědomělá, chytrá holka, která tam taky někde je. Jsem sebestředná. Ale budu to já. Lepší já. To tam je, jen ho povystrčit ven.
A to, co mě přivedlo na poslední odstavec? Jedna písnička. přeskočte kecy a hned na písničku!!!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beth Beth | 6. února 2012 v 19:44 | Reagovat

Chápu tvé pocity...mě zemřel bratranec asi před deseti lety, když mu bylo asi tolik co teď mě. Byl můj nejoblíbenější a v hodně věcech mi pomohl.

Je to už tak dlouho, ale stejně na něj pořád myslím. Někdy si říkám jaký by to bylo, kdyby tu teď byl a občas s ním i v duchu mluvím. (Teď asi vypadám jako magor :D )

Ale vzpomínám na něj jako na hrdinu, protože umřel, když zachránil topícího se kluka a jeho psa. Je to smutný, ale zapomenout na něj nechci a ty na dědu taky nezapomeň, určitě to byl skvělej člověk :)

2 Lilith Lilith | 6. února 2012 v 19:53 | Reagovat

Baruš.. nemáš se vůbec za co omlouvat.. A ten článek je krásnej, fakt že jo. Smutnej, ale krásnej.
Všichni to známe, jaký to je ztratit člověka, na kterém nám záleželo.. A je jedno, v jaký podobě ta ztráta je.
Každý člověk si tím musí projít. Aby potom vstal a byl silnější..
Věř, že Tvůj děda tady s Tebou je stále a je na Tebe hrdý. A nechtěl by, abyses kvůli němu trápila. Musí to tak být, někdo musí odejít, aby se mohl někdo nový narodit. Něco musí skončit, aby něco nového začlo. Asi si myslíš že se mi to říká snadno nebo že jsem něco takvého nezažila. Věř, že zažila, a to několikrát. Ale víš, dneska už při vzpomínce na dědu, na babičku nebo na nejlepšího kamaráda, nebrečím, ale usmívám se. Jsem vděčná, že jsem mohla strávit alespoň nějaký čas s tak skvělými lidmi.
Ber to taky tak. Časem to přijde. Nejde to se trápit donekonečna. Soustřeď se na ty lidi, které máš kolem sebe teď a tady, a kteří tě ptřebujou. :)

3 Barunie Barunie | 6. února 2012 v 20:06 | Reagovat

[2]: Já...to chápu. Já jen se potřebovala vypsat ze svých pocitů. Zaráží mě, že si to uvědomuju až takhle zpětně.

[1]: Dědeček umřel na rakovinu. Já si s s ním nepovídám, jen takhle občas přes články. Chtěla bych se s ním alespoň naposledy rozloučit. Tak to řeším takhle. Tvůj bratranec je hrdina.

4 Lilith Lilith | 6. února 2012 v 20:30 | Reagovat

[3]: To zpětný uvažování ale občas bývá ještě horší a těžší než to momentální..
Ale že to pomáhá, vypsat se? :) Znám to, když je mi nejhůř, dělám to samé.. ;))

5 Terka Terka | Web | 6. února 2012 v 20:52 | Reagovat

Mě zemřel děda před dvěma lety.. měla jsem ho ráda a kdyby tu byl, vysvětlil by mi matiku.;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama