Mluvené slovo je prázdné, jen co člověk napíše, zůstává.

KRÁSNÝ PŘÍBĚH

13. ledna 2012 v 17:39 | Greenia |  Greenia´s Diary
Tak tenhle příběh jsem někde vyhrabala :)
Je dlouhý, ale určitě stojí za to si ho přečíst do konce! A názor na něj by určitě potěšil ;)

Sněhové vločky . Přes okno pozoruju , jak vločky sněhu zahalují celý venkovní svět. Vždy sem ráda pozorovala sněžení, připadalo mi to takové tajemné a nádherné. Ale tento rok se mi slzy po lících kutálejí. Chci se smát jako před roky, snít o budoucnosti a tajně doufat, že se jednou objeví princ na bílém koni, někde tam, mezi těmi vločkami. Teď j...e však všecko úplně jiné. Moje sny se roztopily jako vzpomínané sněhové vločky. A však ty se každým rokem vrací, ale moje sny ne a ne znova přijít. Právě sem sfukovala šestnáct svíček z narozeninového dortu , když sem si přála tajné přání. Chtěla sem potkat opravdovou lásku. Bolo to také tuctové přání, ale nejvíc sem po něm toužila. Doteď sem zamilovaná ještě nebyla. Samozřejmě sem měla pár objevů , ale můj zájem o ně opadnul po několika týdnech , někdy i dnech. Čím sem bola starší, tím sem pomalu přestávala věřit na lásku. Ta se odehrává jen ve filmech a knihách. Teda ta láska, která končí happy endem. Ale v jedno upršené listopadové vyučovaní se otevřely dveře třídy a k nám vstoupil nový žák. Ani nevím čím, ale co si mě na něm zaujalo. Nebyl to vyslovený krasavec, ale měl v sobě jakousi jiskru. Zrovna sem seděla sama, pochopitelně ho učitelka posadila ke mně. Vůbec sem neprotestovala, bylo to takové zpestření . Pomalu sme se začali "oťukávat". Po vyučování sme zašli do cukrárny, aby sme pokračovali v našem rozhovoru. Byli z nás vážně velmi dobří přátelé. Takto to pokračovalo asi tak dva měsíce, ale potom se to začalo měnit. V jeho přítomnosti mi začalo bít srdce na poplach, při každém jeho dotyku sem se ve vnitru jakoby třásla. Takový pocit sem ještě nikdy nezažila, ale musím říct, že byl úžasný. Už mi nestačilo jen přátelství a tak sem se rozhodla, že mu všecko povím. Netrpělivě sem čekala v cukrárně, kde sme se měli setkat a v duchu si opakovala, jak mu to povím. Když sem ho uviděla ve dveřích, krevní tlak se mi zvýšil o sto procent a to nemluvím o tom, když si sedl. Řekla sem si, že nejlepší bude, když mu to povím na rovinu. Horko- těžko sem ze sebe dostala ty slovy, že pro mě znamená víc než kamarád a asi sem se do něho zamilovala. Čekala sem, jak zareaguje, ale on se jen zvedl a odešel. Tak toto sem od něho nečekala. Spontánně sem se za ním rozběhla. Křičela sem, ale on se nezastavil, naopak, zrychlil. Když sem se před něho postavila a poprosila ho, aby mi to vysvětlil, řekl, aby sem ho nechala odejít. Zůstala sem stát ve středě chodníku, sama, jen sněhové vločky mi dělaly společnost. Nezmohla sem se na nic jiné než na pláč. Nechápala sem, proč se takto zachoval. Následující dny byly něco strašného. Nemohla sem jít do školy a dělat, že se nic nestalo, tak sem zůstala doma ležet. Ani nebylo těžké přesvědčit mámu, aby mě nechala doma, protože sem skutečně vypadala strašně. Kruhy pod očima, protože sem vůbec nemohla spát a červený nos, protože sem nemohla přestat plakat. On však do školy nepřišel už vůbec. Doslechla sem se, že přestoupil na jinou školu. Teď sem ho úplně ztratila, už ho nemám ani jako kamaráda. Přišly Vánoce, Silvestr a já sem byla stále jako bez života. Často sem sedávala u okna a pozorovala sněžení a představovala si, jak jednou příde a pod sněhovými vločkami mi slíbí, že mě bude vždy milovat. Nastal den, kterého sem se obávala , Valentýn. Stála sem jako obvykle na autobusové zastávce, když v tom někdo zezadu přišel a svýma rukama mi přikryl oči. Cítila sem, že to byl on, srdce mi začalo bít, ale rozum mi říkal, že to není možné. S velkou nadějí sem se pomalu otočila... a stál tam ON! Nestihla sem ani nic říct, protože si mě přitáhl k sobě a vtisknul mi pusu. Potom se mi podíval do očí a políbil mě. Nemohla sem tomu uvěřit! Bylo to jako v mých snech. Stáli sme tam, líbali se a sněhové vločky se nám rozplývaly na našich tvářích. Strašně se mi omlouval za jeho chování a slíbil, že mi všecko vysvětlí, ale až zítra, aby nepokazil tento pěkný den. Já sem byla jako v sedmém nebi, takže sem momentálně ani vysvětlení nepožadovala. Navrhla sem mu, jestli nezajdeme ke mně, protože rodiče půjdou na nějakou zábavu a tak se určitě nevrátí. Udělali jsme si teplý čaj, aby sme se zahřáli. Na to, co následovalo potom, nikdy nezapomenu. Přesunuli sme se do mého pokoje, kde mi rukama zašel pod tričko, a když viděl, že neprotestuju, svlíkl mi ho. Když mi rozepínal podprsenku, zašla sem mu rukou do vlasů a nežně ho líbala na krku. O chvíli ani on neměl tričko, padli sme na postel, kde sem ho líbala postupně níž a níž. Zřetelně bylo cítit jeho zrychlený dech. Zastavila sem se až u zipu, který sem rozepla a on mi pomohl při svlékání jeho nohavic, ale hned potom se otočil a teď byl nahoře on a měl všecko ve svých rukách. Jemně a zároveň vášnivě mě líbal při čemž mi hladil moje prsa. Následně přešel ústy níž a já sem byla čím dál víc vzrušená. Nezastavil se ani při nohavicích, které mi šikovně svlékl, ba ani při kalhotkách. Zašel mi pod ně ústy a já sem pocítila jak mi celým tělem přeběhla vlna vzrušení. Potichu se mě zeptal, zda to chci a já sem se zmohla jen na přikývnutí. Čekala sem, jaké to bude. Když do mě jemně vnikl, podíval se mi přímo do očí a já sem necítila skoro žádnou bolest. Bylo to nádherné, cítit jak sme se spojili a přitom se mu dívat do očí, z kterých sem viděla, že je stejně šťastný jako já. Když bolo po všem, musela sem se s ním, bohužel, rozloučit. Rozloučili sme se dlouhým polibkem. Další den sme se sešli a on trval na tom, že mi musí něco říct. To, co mi pověděl, byl pro mě takový šok, že se z něho vzpamatovávám dodnes. Tu větu slyším v mojí hlavě neustále a neumím ji vymazat. V jeho očích byly vidět slzy, když mi oznámil, že...že má leukémii, která se může kdykoli zhoršit. Proto se mnou přerušil kontakt, nechtěl mi ublížit, ale nakonec to bylo silnější než on a musel se vrátit. Poprosil mě, aby sem ho nelitovala a pomohla mu užít si čas, který mu zbývá. Chtěl ho prožít jako zdravý člověk. Vážně sem se snažila, ale bolo to těžké. Čekat, kdy mi zazvoní telefon a někdo mi oznámí, že jeho stav se zhoršil. Naše štěstí netrvalo ani čtyři měsíce. Blížil se konec školního roku a my sme se těšili, jak prožijeme léto společně. Všecky naše plány však překazil jeden jediný telefonát. Právě sem měla matiku, když mi v tom zazvonil mobil. Není dovolené volat o hodině, ale aj tak sem to zvedla. Měla sem jakési tušení, že to musím zvednout aj napříč tomu, že to bude nepříjemné. Zřejmě to bylo z nemocnice. Byli to jeho rodiče. Prý se jeho stav zhoršil a vypadá to zle. Zvedla sem se a bez odůvodnění vyběhla ze třídy. Se slzami sem přišla za ním, ale on se je usmíval a povídal, že všecko bude v pořádku. Já sem však věděla, že to není pravda. Lékaři mu dávali nanejvýš dva týdny. Byla sem s ním každý den, někdy sem zůstala i přes noc. Naši mi dovolili vynechat občas školu, protože věděli, že každý den může být poslední. Měla sem tolik starostí, že sem úplně zapomněla na to, že sem měla už dávno dostat menstruaci, ale stále nic. Jednoho dne sem se rozhodla, že pochybnostím udělám konec a zašla sem do nemocniční lékárny a koupila si těhotenský test. S maličkou dušičkou sem si ho udělala a potom sem čekala na výsledek. Ty minuty mi připadali jako hodiny. Konečně nastal ten správný čas. Vlastně sem ani nevěděla, jestli chci, aby byl pozitivní a nebo negativní. Když sem se podívala na ten test, nemohla sem uvěřit vlastním očím. To není možné! Budeme mít děťátko. Nevím, co by sem dělala za normálních okolností, ale teď sem si jistá, že si to děťátko nechám, protože to bude naše dítě. Moje a Lukáše. Když sem se vracela do jeho pokoje rozhodnutá, že mu povím o našem děťátku, byli u něho jeho rodiče. Slzy jejích očích naznačovali, že něco není v pořádku. Sedla sem si k němu, chytila ho za ruku a oznámila mu tu novinu. Na jeho radost a úsměv se nedá zapomenout. Pevně mi stiskl ruku, zahleděl se mi do očí a pověděl, že mě strašně miluje a to děťátko jeho lásku ještě víc upevnilo. Byla sem šťastná, i když sem věděla, že to nebude vůbec lehké, mít dítě v sedmnácti. V noci sem se šla domů vyspat. Ráno sem však okamžitě letěla do nemocnice. Když sem otevřela dveře do Lukášova pokoje, postel byla prázdná. Ve vnitru sem cítila, že se stalo to nejhorší. S pláčem sem vletěla do sesterské místnosti a tam mi oznámili něco, co mě úplně položilo. Zemřel... Dnes o třetí ráno. Nebyla sem schopná jediného slova. Jednu jedinou noc sem zůstala na noc doma a právě tehdy se to musela stát. Nevím, jestli si někdy odpustím, že sem nebyla v poslední sekundě s ním, nedržela ho za ruku a neodprovodila ho na jiný svět. Na chodbě sem potkala jeho mámu, která mi odevzdala list, který jí Lukáš nadiktoval v noci, protože tušil, že je konec.
Sedla sem si na lavičku a začala sem číst: Ty víš, jak sem tě miloval. Teď však musíš být velmi silná, zvednout hlavu hore a jít dál, protože život nekončí, naopak, začíná nová kapitola. Naše děťátko tě potřebuje, buď vždy při něm a stále mu opakuj, že sem ho strašně miloval a vždy ho milovat budu, i když sem odešel dřív, než sem ho mohl obejmout, políbit, pohladit. Nedovol, aby ti ho kdokoliv sebral a braň ho, i kdyby si musela peklem projít, protože ono je to, co se zrodilo z naší lásky a aspoň prostřednictvím něho budeš ty stále se mnou a já stále s tebou. Když budeš smutná a nebudeš vědět co dál, tak se na něho podívej a zjistíš, že naše láska byla na něco dobrá. Já vím, že ty to dokážeš... Dej si řetízek, který je v obálce na krk a nikdy ho nesundej, nech si ho a když se ho dotkneš pocítíš moji lásku. V zimě ti budu pravidelně posílat z nebe sněhové vločky, tak je nech na tvoje ústa padat, aby si moje polibky cítila. Pro tebe, lásko moje, sem se narodil, pro tebe sem žil a pro tebe i zemřu, ale naposledy ti chci povědět, jak sem tě miloval a navždy i milovat budu.
Přešli sotva čtyři měsíce, ale já stále cítím v srdíčku velkou bolest. Stále sem se s jeho smrtí nevyrovnala a asi se s ní nevyrovnám nikdy. Neustále hledím z okna na vločky a cítím, že je někde, kde se na mě dívá a hlídá mě i malého Lukáška, který se má narodit 14. února. Právě v ten den co začala naše láska. Malý Lukášek mě kopne a tím mi připomene, že se musím připravit, protože už je hodně hodin a měla by sem už vyrazit. Půjdem k jeho hrobu, na kterém je vytesaná velká sněhová vločka, protože vločky začaly celou naši lásku a slzy mi opět tečou proudem. Chodím sem každou volnou chvíli. Jen tam stojím, vzpomínám na ty šťastné časy, při čem mi na ústa padají vločky a v tom si vzpomenu na jeho větu: V zimě ti budu pravidelně posílat z nebe sněhové vločky, tak je nechej na tvoje ústa padat, aby si moje polibky cítila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama