Mluvené slovo je prázdné, jen co člověk napíše, zůstává.

Boj o lásku- 7.díl

31. prosince 2011 v 18:39 | Greenia
Teď mě čeká dlouhá cesta do rodného místa. Doufám, že to všechno dobře dopadne. V letadle
mi s předstíraně smutným výrazem oznámili, že na letišti zapomněli můj kufr, takže bohužel nic nemám. Myslela jsem, že je v tu chvíli roztrhám. No co, snad mi doma zůstali nějaké věci.

Tak jo. Jsem tady. Je to fakt moc nádherná ulice, přes den tam svítí krásné sluníčko, domečky
jsou tam tak pěkně u sebe. Každý má kousek svého soukromí, ale i kousek, o který se může podělit. Domečky všech barev krásně tuto uličku rozzáří. Ptáte se, ve kterém domě jsem asi vyrůstala. Ano, je to hned ten krajní domeček, se zelenou jedlí a červeným plotem. Tento dům jsem neviděla asi tak 5 let! Ano, šla jsem na školu a potom jsem se prostě už nevrátila, ale šla jsem do "terénu". Maminku jsem taky dlouho neviděla, jen jsme si párkrát volali. Jo a jednou jsme šli ještě s Mikem na večeři. To byly ještě časy, kdy jsem byla s Mikem. Maminka ještě neví, že jsem se sním rozešla. A ani jí to asi nebudu říkat, aby se jí nepřitížilo. Ale ona to na mě určitě pozná. Vždycky pozná, když se trápím. Snad se jí nepřitíží. Pomalým, šouravým krokem jsem se přiblížila k domu. Bylo to tolik pocitů najednou. Otevřela jsem branku. A pomalu se blížila k hlavnímu vchodu. zahrádka, omítka, všechno bylo stejné. I ten strom.. Pamatuji si, že jako malá jsem na něj často lezla a schovávala se v jehličí. Dříve tam bývala třešeň, pak jabloň, ale nic nevydrželo, až na tenhle strom, který je tam už tak 15 let. Ale dost o stromu, jdeme blíž. Přiblížila jsem se blíž a zazvonila, ale nikdo neotvíral. Odpočítávala jsem už sekundy, že potom vstoupím dovnitř... tik tak tik tak...nic...dobře...Jedna, dva...tři! Nikdo tu není. Maminka je asi nahoře. Nic se tu nezměnilo.. Tady gauč, tady lednička, polička. A dveře do mého pokoje! "Nesmím se tam jít podívat" znělo ve mně. První najdu mamku a až potom zábava. Vyšlapala jsem tedy schody nahoru, do pokoje mamky. Zaklepala jsem. A nic se nestalo. Tak jsem tedy vstoupila. Mamka už čekala u dveří, málem jsem ji tím prudkým trhem dveří srazila! Měla v ruce nějakou basebollovou pálku, tak jsem se celkem lekla. Potom ji ale odhodila, když viděla, že jsem to já a...prudce mě objala! Já ji ale místo přivítání ještě vynadala, že má ležet, když ji není dobře. Takže se otočila a lehla si do postele.
"Mami, měla by ses zakrýt!" Hned jsem ještě dodala. Ona ale hodila hlavou a já už raději nic
neříkala. Polehla jsem si na pohovku, co byla hned za mamčinou postelí a začaly jsme si dlouze povídat. Nejdříve o jejím stavu, potom o novinkách, začali jsme drbat paní z třináctky, až pak došlo na Mika. Nechtěla jsem jí to říkat, jenže potom co řekla "MIKE" tak mi ukápla slza. Mamka hnedka pochopila, že něco není v pořádku. Tak jsem jí všechno řekla. Pak jsem se zhluboka nadechla a vydechla."Ale přece tu nejsme kvůli mně, nejsem tu proto, že bych utekla od přítele, nebo manžela, jak to bývá. Že se hned běží za maminkou". "Ano, to máš pravdu Emičko, ale tohle bychom měli probrat" odvětila mi mamka. "Tak dobře, potom si o tom promluvíme, ale co ty mami, vidím, že ti není zrovna nejlépe, Nicolas mi volal. Co se stalo!?" Mamka jen sklopila zrak. Do tiché, trošku hloupé a zapeklité situace, ve které se přebíjel nádech s výdechem, máma nakonec promluvila. "Stáří už klepe na dveře". Hned jsem se otočila a koukla na dveře, potom mi až v mozečku přehrkalo, že to byla metafora ."Ale mami, tohle neříkej, vždyť si ještě mladá, nedávno si ještě jezdila na motorce!" Snažila jsem se jí uklidnit. Pousmála se a řekla, že mi půjde udělat něco dobrého k snědku. Hned jsem jí samozřejmě řekla, že to nemusí, že jsem se nepřijela najíst! Ale na nějaký ten týden ji potěšit a udělat jí společnost. Přesto se nenechala odbýt a já jsem se teda zvedla a šla jsem dolů, do svého pokoje, počkat, až se mamka obleče a přijde za mnou do haly. Je to tu. Na tento okamžik, otevřít znova tyhle dveře, jsem čekala už strašně dlouho. Pomalu jsem zmáčkla kliku. Přes rameno už vycházela vůně mého sladkého pokojíčku a už od dveří zářila krásně moje polička, postýlka, a kobereček. Oh, můj pokojíčku! Jak dlouho jsem tu nebyla. Všechno bylo na svém místě. Všechno vypadalo jako tenkrát, když jsem odcházela. Byl to vcelku malý pokoj, část něj byla pod schody a kousek zasahoval ještě do haly. I když byl malý, já si v něm naprosto dokázala vytvořit atmosféru velkého, zámeckého pokoje tehdejších princezen. Vše bylo tak, jak jsem si to pamatovala. Moje polička s knížkou, pudlíčkem a košíčkem na tajemství. S malou, prošedlou hlavičkou plyšového slonečka, s knížečkou jak být správným pirátem a s růžovým srdíčkem od mé první lásky. Postel, z masivního dřeva, s bledě modroučkým povlečením, prošívaným zhlavcem, bíločervenou dečkou, dvěma malými polštářky a modrou dekou s jakýmisi vzory. Tu jsem často používala jako pokrývku zdí, aby to vytvořilo lépe atmosféru pirátské kajuty první třídy . Ou! I binec pod postelí zůstal! A taky koš s mým starým oblečením vykukoval zpoza postele. Záclonka, na velkém okně, pořád tak krásně jasmínově voněla. Ulehla jsem na svou postýlku a vtom jsem uviděla ještě za postelí moje staré zrcadlo! To si hned pověsím! Ale první si něco převleču, protože tohle je hrůza! Tohle jsem měla na svým prvním rande. A protože jsem ještě neměla skoro žádný prsa, tak mi ten top spadl. To byl trapas nepřeji vám to zažít.I když teď mi není nejhůř. Prsa mám dobrý " povídala jsem si tak pro sebe a nadzvedla si svá bujná ňadra. Top byl ale už tak malý, že se v něm nedalo normálně chodit. Všude vás škrábal, svědil, lechtal ,takže šup sním do koše. A co tohle! Tenhle top se sukní by šel. Jak to vypadám!? Bože můj, s tím chce něco udělat. Ty vlasy, hrůza.
Vyhrabala jsem starou čelenku. Můj účes ze střední! Hrůza! Rychle zkusím něco jiného. Z krabičky jsem vyhrabala šátek. To nemusí být nejhorší. Hm.. Co jiného udělat s krátkými vlasy. Snad mi trošku dorostou, mamka mi bude určitě nutit nějaké protivné vitamíny na růst kostí, nehtů a vlasů. Přijedu domů a bude ze mě zarostlý obr. Potom půjdu, svýma velkými kostnatými tlapami zašlapu Marii do země a nehty jí vyškrábu oči a vlasy ji ...Moje představy přerušila mamka, která už třískala s nádobím jako o život! Hned jsem si vzpomněla, jak se chystala velká, rodinná oslava. Já a sestra jsme byly ve svých pokojích a mamka chystala hostinu. Navařila tolik jídla, že jsme ho museli ještě roznášet po celé ulici, protože nám ho hrozně moc zbylo. Pamatuji si, na krupicovou kaši. Šla jsem ji zanést paní z třináctky. A zakopla jsem, kaše se mi vylila do trička a taky postříkala ji a jejího krásného sladkého syna. Od té doby jsem lezla kanály, protože to pak věděla celá škola a já u něj už neměla nejmenší šanci. "Co to tady tak krásně voní?" Hned jsem se zeptala. A mamka jen s úsměvem vzala sirku a zapálila to jídlo. Prvně jsem nevěděla, co to dělá, ale pak mi došlo, že dělá moje oblíbené palačinky, s malinami, ostružinami, vlastní šťávou, cukrem, skořicí, kakaem, máslem, šlehačkou a polevou! Máma to naservírovala, sedli jsme si ke stolu a začali jsme jíst. Bylo to úplně mňam, ani u nás v kavárně takový nedělají! A po jídle, jsem šla do pokoje, přemýšlet o věcech, na které jsem předtím neměla ani čas, ani náladu! Šla jsem do koupelny, trošku jsem se opláchla. A ve skříňce jsem našla můj jasmínový šampon. To je ten můj oblíbený! Tím se umyji! Otevřela jsem ho a myslela jsem že se pozvracím! Už nevoněl tak krásně, ale ten puch! Našla jsem ale další šamponovou krabičku, taky s aroma jasmínem. Tentokrát tak nesmrděl, ale krásně voněl, tak jsem ho hned použila, oblíkla jsem se do pyžama a šla jsem do pokoje. Ještě jsem mamce popřála dobrou noc, hezké sny a za všechno jsem jí poděkovala. Dny kráčeli a uběhly dva týdny. U maminky jsem se cítila jako v bavlnce. každé ráno teplá snídaně, u Kim sice taky, ale přesto, jsem se cítila zase jako dítě. Jako dítě, si přejete být velcí a dospělí a jako dospělí si potom přejete to vrátit a být zase malé, hravé, nezletilé a rozmazlované dítě. Tak to prostě je a já vím, že svoje dny ranného mládí už jsou za mnou, a už mě nikdy nečekají. Tak jako moje máma mi říkávala, že jí už 15 bylo, ale mě 35 ne. Další dny ubíhali a nastal den, který pro mě byl zlomový. Ráno bylo už jako každé jiné. Teda do doby, než jsem si vzpomněla na svůj sen, noční můru! Je to Marie! Ale co, byl to jen sen ne? Sice mi pěkně zkazil den. A začala jsem cítit takové svírání. Jako bych měla jet domů, zachraňovat svoji lásku a kariéru, a ne tady být schovaná pod sukní maminky. Další špatné znamení, místo pravé nohy jsem vstala levou. Takže už začátek dne byl na nic. K snídani jsem měla cereálie a mamka neuklízela, ale ležela. Nebylo jí moc dobře. Šla jsem teda za ní a ona mě požádala o věc, která mi naprosto změnila plány. Řekla: "Emičko, zlato u mě jsi už dlouho, moc jsi mi pomohla, ale celý můj zbytek života se mnou trávit nemůžeš. Máš i svůj život a pěkně zapletený, takže je potřeba ho dát do pořádku. Jeď za Mikem a všechno si s ním vyjasni, nečekej na taxík, puč si moji motorku a potom zavolej Nicolasovi, ať ji na letišti vyzvedne. On se o mě už postará, neboj se." Dobře, mami" Řekla jsem se slzami v očích, protože její slova byla tak srdceryvná. Věděla moc dobře, co povídá. Takže po těchto slovech, od tohoto člověka, v tuhle dobu, jsem neváhala a udělala to, co mi řekla. Šla jsem se upravit a pak jsem ještě odkráčela k mamce do pokoje, dát jí pusu na rozloučenou..
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Vim, že tenhle díl za nic nestojí, ale já se polepším ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama