Mluvené slovo je prázdné, jen co člověk napíše, zůstává.

Koncert SP v Praze... Everything they do is freaking me out!!

8. září 2011 v 20:01 | Lilith

Zase uplynulo sto let a já se hlásím..!! Víte, jsem jaksi mimo z událostí, jež se seběhly 2. září... A o tom bude tenhle článek. Ráda bych zpatlala provizorní reportáž a zároveň oživila náš časopis ;) Byla jsem totiž na koncertě mojí nejoblíbenější kapely, Simple Plan!! Wooohoooo!!!


Taakže... ani nevím, kde bych měla začít, protože se ve mně všecky ty zážitky nahromadily, a pokud je ze sebe urychleně nedostanu, bude to mít katastrofální následky... :D A taky chci mít nějakou vzpomínku, a na tyhle věci je blog docela ideální věc.. :D Dobře, už jdu k věci.

Byla jsem tam opět se ségrou (stejně jako loni na Green Day). Rozhodly jsme se, že potřebujeme bejt vepředu (abysme viděly Pierra pěkně z blízka :)) A ty ostatní kluky samozřejmě taky ;) ), tak jsme si šly sednout před vstup do Incheba arény už ve dvě hodiny odpoledne, přestože měli začít pouštět až v 18:30... Ale tak.. No, seděly jsme si tam poklidně na zemi, podřimovaly, pozorovaly okolí, poslouchaly, jak tam kdesi v hale SP zkouší (no nevědět že to jsou Simple Plan, myslím si že je to nějaká super mega drsná deathmetalová parta, protože ven to bylo slyšet váážně zajímavě.. :D ). Zaujalo nás tam natáčení dvou televizí, jedno byla Prima, což bylo následně odvysílané ve VIP zprávách, a to druhé jsem dosud nezjistila. Naštěstí na žádném záběru nejsem, mám totiž tušení, že když tam tak běhal ten kameraman, zrovna jsem svačila, a to by bylo opravdu úžasné - jednou jsem v televizi a zrovna se cpu rohlíkem!! Tak to tedy naštěstí nebylo ;)

David... ;)

Okolo páté hodiny, když už byly naše zadky maximálně přesezené, se to začlo jaksi hromadit před tím místem, kde se mělo pouštět... Zdálo se nám to ještě brzo, ale během čtvrt hodiny jsme si tam taky někam stouply, ale nijak jsme se necpaly, protože to přece bude jen planý poplach... Jenže ouha.. Jaksi se to zvrtlo a z nezávazné a nevinné fronty se (nevím jak) vyvinula neuvěřitelná tlačenice, strkanice a vše možný, a vlastně ani neexistuje slovo, který by to mohlo popsat. Je horko. Vítr skoro nefouká. Cpe se to tam na sebe tělo na tělo, ty zezadu sulcujou celou frontu (vlastně ani ne frontu, ono to bylo roztahaný po celý ploše) ty vepředu už dál jít nemůžou, a ty zezadu pořád tak neskutečně tlačí... Nějaká holčina zepředu se náhle v doprovodu kamarádky vytrácí pryč... Udělalo se jí špatně, tak radši vycouvala, než aby se tam svalila pod tisícinohý dav. Nějakou paní vedle mě chytla křeč do nohy, nemohla dělat nic než to přetrpět a opřit se o člověka před sebou. Začínám mít strach o foťák v kabelce a o lístek, který vyndavám a cpu ho skoro nad hlavu, protože tam je to asi stále nejbezpečnější než dole v tý změti těl, nohou a rukou, nichž člověk ani pořádně neví, co je jeho a co ne. Ani pořádně nevíme, kdy se začlo pouštět, protože jsme se snažili se prostě jenom udržet na nohách a nespadnout, protože kdyby tam člověk spad, byl by ušlapán změtí nohou, který by vůbec netušily, co se to vlastně děje. Prostě takhle si představuji rčení ,,jít s davem", protože ty jsi moh stát na místě a stejně ses pohyboval dopředu... :D

Pierre... Amazing!

Frontou se začal šířit drb, že byl smeten i nějakej ten chlápek z ochranky, jak pouštěl dovnitř, teda on nepouštěl, on se to snažil zbrzdit a zklidnit, ale lidi ho prostě smetli... Doufám, že už v životě nic takovýhleho nezažiju... Ironií je, že asi dva dny po koncertě nějaká holčina psala na internetu, že přišla na místo až někdy po pátý hodině, zrovna v tý největší tlačenici a.... viděla, jak se Pierre se Sebastienem poklidně prochází po Výstavišti a vůbec nikdo si jich tam nevšímá, což je na tom to nejlepší, oni se tam klidně zezadu koukají, jak se tam cpeme, abysme je viděli... DOkážu si je představit, jak se u toho uculujou... Je to takový ironický... :D Prostě všichni se rvali u vstupu, a ta holka si libovala, že přišla pozdě a potkala je, vyfotila se s nima, a ty ostatní (takový lidi jako já co tam čekaj od dvou jak ocasové.. :D) tam jsou brzo a nemaj z toho nic než jen pošlapaný nohy z tlačenice... Ale vše dopadlo dobře, a my se dostali asi okolo šesté/půl sedmé dovnitř do Incheba arény. Jenže jsme stejně přišly moc pozdě, vepředu bylo vše obsazeno, a po obou stranách všude kde bylo volno, stál někdo vysokej, takže bysme viděly kulový... No, tak jsme zabraly místečko na stupínku hned u vchodu po straně haly... Výsledkem byl tedy obraz hoodně zkosený, zvuk taky trochu zkreslenější než by byl veprostřed před pódiem, ale aspoň jsme se nemusely tlačit někde v kotli ( i když za dobrý výhled bych to klidně strpěla.. ;) ) A hlavně, nevadili nám žádný vysoký lidi. Neskutečně mě tam štvala mentalita některých lidí (většinou to byli asi tak 12letý hoši): několikrát bylo veřejně zmíněno nějakou organizátorkou či kdo to byl, že si SP nepřejí, aby se v hale kouřilo, a oni si tam takovýhle děcka poklidně zapálí... Ale tak, s mentalitou jistých lidí se nedá hold nic dělat.

Seb...

19:30... Začíná předkapela Imodium. Myslela jsem, že to bude něco hodně hodně pochybného, protože jak asi může hrát kapela, která se pojmenuje podle léku na průjem..? :D Ale byla jsem velmi velmi mile překvapena, hráli totiž fakt dost dobře a byli i vtipný.. ;) Hráli nevím jak dlouho, asi hodinku, a pak... přenechali působiště hlavní hvězdě večera...
.. která si dala pěkně načas...
...měli začít v 20:30, a bylo skoro devět a stále nic.

Just Simple Plan!!

Ale když se halou rozezněly první tóny písně Shut Up, bylo mi všecko jedno, nedbala jsem na to, na jak blbým místě jsme stály (přecejen to bylo nejlepší možný místo, jaký jsme v době našeho příchodu získat mohly) a ani jsem neměla chuť přizabít ty hochy co tam kouřili... Byla jsem stoprocentně soustředěná jen a jen na jedno: NEROZBREČET SE!! Bylo to moc dojemný: vidět na vlastní oči svojí nejoblíbenější kapelu, svojí první kapelu, kterou jsem měla ráda už asi v deseti letech... A i když jí vidět z blbýho úhlu, je to stejně to nejlepší, co mě za hodně hodně dlouhou dobu potkalo... Poté následovaly ve sledu za sebou písně Can't Keep My Hands Off You, Jump, Take My Hand, When I'm Gone, Addicted, You Suck At Love, Thank You, Your Love Is A Lie, Astronaut, Summer Paradise, medley (Fuck You/Dynamite/Raise Your Glass), Jet Lag, This Song Saved My Life, Welcome To My Life, I'd Do Anything, Loser Of The Year, I'm Just A Kid, Everytime, Perfect. Tyto písně byly proloženy mnoha vtípky, sice se svou chatrnou angličtinou jsem nerozuměla tolik, kolik bych ráda, ale rozuměla jsem mnohem víc, než loni Billiemu na Green Day... Vlastně jsem zachytila tu nejpodstatnější část - když nás Seb lákal na společnou sprchu, Pie se zeptal, jestli by tam někdo šel i s ním, a pak to totálně zabil, když se zeptal, jestli by tam někdo šel s celou kapelou... No prostě dokonalý, a jsem na sebe pyšná, že jsem rozuměla! Taková podstatná část... ;) Také mě dojalo, když se Pierre snažil mluvit česky, jeho roztomile zažvatlané PRAHA IS SO KRASNA mi bude v uších znít ještě hodně dlouho :) A asi opět budu působit divně (jako šlehlá ujetá puberťačka.. :D) když napíšu, že když tam stál Pierre jen se svou akustickou kytarou a zpíal pípseň Everytime, veškeré mé pokusy o to udržet slzy v očích a nepustit je ven, nerozbrečet se tam jak střevo, byly naprosto marné... Bylo to tak emotivní... Bylo to, jako by on přesně cítil to samé, co já, jako by tam hrál vlastně jen pro mě a pro to, aby mi ukázal, že fanoušci, i tak šlehlí jako já, jsou pro něj a pro kluky na prvním místě. Po písni Everytime následovala Perfect, při níž jsem svůj pláč jen tak letmo rozdejchávala, a snažile se uklidnit, jenže příliš se mi to nepodařilo... ;)

Everytime emotions...

Dvě hodiny utekly jako nic... Byly to dvě nejnádhernější, nejskvělejší a nejdojemnější a zároveň nejkratší hodiny v mým životě... Doufám, že se ještě někdy budu moct na Simple Plan podívat takhle na živo... A příště mi bude úplně jedno, jak přijdu pozdě, a jak mi lidi budou nadávat, ale prostě se nacpu dopředu. A pak tam rovnou omdlim... A Pierre si bude myslet, co to tady je, že to tam vepředu pláče... No nic. Sice jsem nikde nikoho ze Simple Plan nepotkala, nemám fotku ani podpis, ale jsem ten nejšťastnější člověk na světě... Ale nejdůležitější bylo, že SP slíbili, že se sem opět vrátí.


This is not goodbye, it's just see you later.

A omlouvám se za porušení autorských práv u fotek... Nejsou moje, a nerada kradu cizí fotky, jenže já sebou brala starej foťák z obavy při prohlídce, která díky tlačenici ani nebyla, takže mě to naštvalo, mohla jsem mít hezký fotky, ale z našeho místa a s mým foťákem to nešlo... Ještě jednou se omlouvám autorům... Není v tom žádný zlý úmysl... Jen bych jim chtěla pochválit fotografické umění a vyjádřit úctu, vaše fotky jsou ÚŽASNÝ, proto je sem dávám... :) Thanks... ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama